| 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 |
| 01 | 02 | 03 | 04 | 05 | 06 | 07 | 08 | 09 | 10 | 11 | 12 |

Aktuality

 

PO         24/11/2008            17:00


Za Gruzii bojovali čeští žoldáci, tvrdí Moskva

Hm, to je opravdu vrchol! Nemůžu samozřejmě odpovědně říct, že je prohlášení ruského "vyšetřovatele" 100% nepravdivé (takovou informaci ani vědět nemůžu), nicméně hodně bych se divil, kdyby tomu tak bylo. A byl-li v Gruzii skutečně český "žoldák" není i tehdy otázka národnosti mimo mísu? Zabíjení za peníze, přeci nesvědčí o lásce k vlasti, ale spíše o lásce k penězům, ne? Snažím se na věc dívat nezaujatě a pokud možno bez zbrklých výpadů, ale musím se přiznat, že mi to celé připadá jako laciná propaganda proti odpůrcům, kteří nám (rozuměj Rusku) nejdou na ruku. Spojené státy, Česká republika, Čečensko, pobaltské země, Ukrajina, Turecko - to všechno jsou země, které se snaží nějakým způsobem od ruské sféry vlivu odtrhnout nebo mu dokonce vzdorovat. Výsledek? Trest! Poštvávání vlastního lidu proti občanům cizích států, kteří - jak si to vůbec mohli dovolit - podporují naše nepřátele Gruzínce. Co v takové situaci dělat? Nemůžeme přece ani vyloučit, že tam nějaký ten Čech byl, že? Jak se zachovat proti zlu tak, abychom ho zároveň nepodporovali? Je vůbec možná nějaká obrana? Cítím z té země už dlouho nesvobodu. Mocní si vzájemně vyměňují židle, média jsou kontrolována a normální občan už na změnu snad ani nepomýšlí. Myslím, že není třeba jakkoliv podporovat zemi, která úrovní své demokracie neodpovídá ani Viktoriánské době ve staré Anglii. Sám u sebe jsem se tedy rozhodl pro pasivní rezistenci - Gándhího Satyagrahu v českém pojetí. Nejsme sice v situaci kdy bychom se museli před Ruskem jakkoli bránit nebo hájit, ale myslím, že s plánováním zamýšlených cest na Sibiř, Solovecké ostrovy nebo s návštěvou Petrohradu je konec. Nejhloupější je totiž vliv takovéto zprávy na obyčejného Rusa. Znáte to, na každém šprochu... Ono se totiž zpětně proti každému podobnému výroku velice špatně brání!


NE         23/11/2008            18:00


Ferenc LISZT - Sonata in B Minor  - Evgeny Kissin | 02 | 03 | 04 || Yundi Li / 李雲迪 | 02 | 03 | 04 |

-----

... no, řekněme kázání "na míru"

1 Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine,
2 Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.
3 Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?
4 Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.
5 Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.
6 Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru.
7 Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení,
8 on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

Žalm 130

Milí bratři milé sestry!

   Stotřicátý žalm je známý a často užívaný biblický text. Přebásnil ho Luther i Jan Blahoslav. Patří mezi kající žalmy, užívá se v pohřební liturgii a katoličtí kněží se ho modlí, když se připravují k bohoslužbě. Některé synagogy mají dokonce sníženou podlahu, aby mohl být beze zbytku naplněn začátek tohoto žalmu: Z hlubokosti volám k Tobě.
   O jakou hlubinu se však jedná? O takovou, v níž se člověk cítí ztracen, opuštěn, zapomenut a ponížen. Na hlubině je nejhorší, že nemá dno, od kterého bychom se mohli odrazit. Hlubina - to je bahno, do něhož člověk zapadá stále níž. Čím víc sebou zmítá, tím hlouběji klesá. Hlubina znamená pomalý, ale nezadržitelný pád, při němž se není kde zachytit. Do hlubin nás může strhnout nemoc, úmrtí blízkého člověka, nesoulad v manželství, falešní přátelé, osobní zklamání, dnes už i podnikatelský neúspěch a samozřejmě vlastní chyby a selhání, jejichž důsledky na nás postupně dolehnou. Hlubina je situace, která v dané chvíli nemá řešení. Hlubina znamená zoufalství, bezradnost, strach a většinou i rezignaci. Hlubina je to, co neumíme zvládnout. Všechno, co nám přeroste přes hlavu. Hlubina je propast. Tunel bez konce.
   Ale z každé hlubiny se dá volat k Hospodinu. I kdyby byla úzkost a samota, do níž jsme se propadli, sebevětší, nic na světě nemůže umlčet naši modlitbu. Neexistuje situace, v které by nás Bůh neslyšel. Není takového selhání a ostudy, aby se člověk nemohl uchýlit k Bohu a prosit jej o pomoc. Modlitba je ta tenká nit, která nás udrží při životě. Důvěra v Boha dává člověku naději i tam, kde žádná viditelná naděje není.
   Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Každý z nás dokáže vydržet daleko víc bolesti a ponížení, než si umí představit, ale potřebuje k tomu někoho, s kým by mohl mluvit a své trápení sdílet. Dnes nám naši samotu pomáhá přemoci třeba mobilní telefon. Jak mnoho znamená krátká SMS zpráva a povzbuzení od rodiny a přátel, když jsme v nemocnici, daleko na cestách nebo před těžkou zkouškou. Na modlitbu sice tak bezprostřední odpověď neobdržíme, ale už to, že nás Bůh slyší a rozumí našim úzkostem je veliká a cenná pomoc. Nejhorší by bylo, kdyby o našem trápení nikdo nevěděl. Modlitba však znamená, že naše trápení není zbytečné ani zapomenuté. Je uloženo v Božím srdci a paměti. Kdo se modlí, ví, že nikdy a nikde není sám.
   Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? To znamená, že smíme volat k Bohu, i když jsme zatíženi hříchem a své trápení jsme si sami zavinili. Je snadné volat k Bohu, když se dostane do průšvihu, za který nemůžeme. Modlitba se pak stává de facto stížností. Ptáme se Boha: Proč se propadám do hlubiny právě já, který jsem nic zlého neprovedl? Proč musím trpět, když za nic nemohu? Když se člověk cítí nevinný, jako by měl v rukou argument, že by mu Pán Bůh - je-li spravedlivý - měl pomoci.
   Ale žalmista iluzi vlastní spravedlnosti nepodléhá. Je mu jasné, že většinu svých trápení si nějakým způsobem zavinil sám. Modlí se, ačkoli ví, že na Boží pomoc nemá nárok. Nepřichází s výčitkami. Prosí o milost. A tak to má být. Člověk snadno upadá do dvou extrémů. Buď se s Bohem hádá a cítí se nespravedlivě pokořen, nebo si naopak všechno vyčítá a propadá se do své bezradnosti ještě víc. Ani jedno ani druhé však nikam nevede.
   Náš žalmista ví jednu důležitou věc. Bůh není zajatcem své vlastní spravedlnosti. Bůh není soudce, kterému nezbývá nic jiného než trestat. U Boha je odpuštění. Bůh ruší všechny příčiny a následky tím, že z člověka snímá jeho břímě, maže jeho dluhy, nepřipomíná si naše chyby a tahá za nás kaštany z ohně.
   Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Ano, je to odpuštění, kterým v nás Hospodin vzbuzuje bázeň, víru a autoritu, nebo jak říkají kraličtí uctivost. Řeklo by se, že bázeň a respekt bude mít pouze ten, před nímž se všichni třesou, kdo je přísný, nesmlouvavý, důsledný a spravedlivý. Má-li být na světě pořádek, musí fungovat policie a soudy, lidé musí platit daně a nade všemi musí bdít silná ruka zákona. Kde je měkkost, slabost, neustálé výjimky, začnou si lidé dělat co chtějí a ničeho si neváží. Není Boží odpuštění příliš laciné? Nesvádí nás Boží milost k tomu, že klidně dál hřešíme, protože víme, že nám to nakonec bude odpuštěno. Cynicky řečeno: Zbývá Pánu Bohu nějaká jiná možnost, než nám odpustit? Jinak by přece nebe zůstalo prázdné. Najde se snad mezi námi někdo spravedlivý? Všichni jsme zabořeni v nějakém bahně. Někteří si to pouze nechtějí přiznat.
   Ano, je to veliké pokušení. Nechat si Bohem odpustit a pak klidně hřešit dál. Ale právě na tom, co s námi udělá Boží odpuštění, se pozná, co jsme zač. Když člověk selže, protože ignoruje trest a následky, které mu hrozí, je to projev jeho pýchy a hlouposti. Většina z těch, kteří se dopouštějí zlého, si říká: Já to nějak zvládnu. Já to ustojím. Já si to vyřeším. A pak jsou v tom až po uši. V tom jsme si my lidé podobní jako vejce vejci. Všechna varování jsou marná. My do toho jablka ze stromu poznání dobrého a zlého kousnout prostě musíme. A pak jsme nazí a bezmocní, jako když se na nás valí povodeň. Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine, vyslyš můj hlas.
   Ale když se ta povodeň zastaví, znovu se postavíme na nohy a poznáme, že nám bylo odpuštěno. Konečně se můžeme svobodně nadechnout a znovu začít. A právě tehdy přichází nejdůležitější chvíle našeho života. Zastaví Boží dobrota a milost naši pýchu? Získá si Bůh naši úctu a respekt tím, že nás zbavil důsledků našich vin. Naše víra a oddanost Bohu se neznamená, že nikdy nic zlého neprovedeme. Svůj zápas s hříchem a pokušením jsme všichni prohráli. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí. Mnohokrát jsme pokazili život sobě i svým bližním. Síla naši víry a hloubka vztahu k Bohu se však ukáže ve chvíli, kdy prožijeme Boží odpuštění. Vyburcuje nás Boží velkorysost a věrnost ke změně života?
Bratři a sestry, je-li na světě síla, která nás může zadržet před hříchem, pak to není strach z trestu, ale vděčnost za to, že jsme byli vytaženi z bláta a špíny. Ne proto, že se Boha bojíme, ale proto, že pro nás tak mnoho dobrého učinil, snažíme se žít k jeho slávě. Je to stále nový zápas a boj, ale stojí za to. Boží odpuštění a pochopení pro lidskou slabost, je něco tak úžasného, že stojí za to si ho stále připomínat. A jestli někoho nepřesvědčí Boží dobrota a shovívavost, na co ještě čeká?
   Žalmista pokračuje slovy, kterými nás asi moc nepotěší. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Podstatou víry a naděje v Boha je čekání a trpělivost. Přitom právě čekání je ta nejprotivnější věc na světě. Když je nějaký problém, všichni chceme něco udělat, změnit, zařídit či podniknout. Nečinnost nebo dokonce nemožnost zasáhnout nás doslova ničí. Ale málo platné, jestliže chceme poznat Boží moc ve svém životě, musíme k tomu dát Pánu Bohu příležitost. Je to podobné, jako když se s někým potkáme. Dokud mluvíme my, nemůžeme slyšet, co nám chce druhý říci. Chceme-li se něco dozvědět, musíme zmlknout. Podobné je to s Boží pomocí. Chceme-li poznat, jak Pán Bůh jedná v našem životě, musíme občas zastavit své horečné aktivity a všimnout si, že není všechno jen naše zásluha. Mnoho dobrých věcí se děje nezávisle na nás. To nemá být výzva k pasivitě ani lenosti. Když Pán Bůh jedná a pomáhá, velmi často vyžaduje naši součinnost a odvahu, ale bez čekání a trpělivosti to také nejde. Jsou věci, které nemůžeme zařídit. Můžeme je pouze vyhlížet, a když přijdou, poděkovat. Patří k nim láska, uznání, odpuštění, přátelství, důvěra, pochopení a víra. A právě tyto věci jsou v životě nejdůležitější.
   Žalmista má ve svém čekání oporu a tou je Boží slovo. Slib, který nás Bůh ujišťuje, že nás slyší a pomůže. V Izraeli zaznělo takové slovo při chrámové bohoslužbě jako osobní požehnání, které si člověk odnášel domů a z kterého pak žil třeba celé měsíc a léta. Nám se stal tímto žehnajícím Boží slovem Ježíš Kristus. Chceme-li nahlédnout do své budoucnosti, nemusíme chodit za žádnými proroky a senzibily. Stejně by nám nic moudrého neřekli. Božím slovem, kterého se držíme, je pro nás Ježíš Kristus. V něm Bůh řekl jasné a nezrušitelné Ano ke každému lidskému životu. V něm nám Bůh zaručil odpuštění hříchů a život věčný. Kdykoli máme pocit, že Bůh mlčí a na naše modlitby neodpovídá, držme se evangelia Ježíše Krista, které je jasné a srozumitelné každému člověku. Všechno, co Bůh učinil v Ježíši Kristu je trvalý Boží závazek, který platí na věky věků. Nad každým z nás byl vysloven při křtu a to je to slovo, které nikdo nezvrátí a které zůstává navěky.
   Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Cekání bývá dlouhé a nejtěžší bývají právě poslední chvíle. Žalmista možná v mládí sloužil na vojně jako strážný a dobře si pamatoval, jak nekonečné jsou hodiny, kdy už se začíná blížit ráno a slunce ne a ne vyjít. Na posledních chvílích bývá nejhorší to, že většinou nevíme, že jsou poslední. Však si asi vzpomínáte, jak beznadějná byla poslední normalizační léta. Všude už se cosi dělo a u nás nic. Kdybychom v roce 1986 věděli, že za tři roky bude po všem, to by se nám krásně a v klidu čekalo. Ale nám se zdálo, že tady ti soudruzi budou navěky věků. Proto se nám všechno zdálo být tak protivné, demoralizující a bezvýchodné. Dnes už má každý z nás hodinky, ale tehdy lidé k ránu nevěděli, zda jsou teprve čtyři nebo už odbyla šestá. Jde-li o čas Boží pomoci, nemáme hodinky, které by nám ukázali její blízkost ani dnes, takže nám nezbývá než čekat a věřit. A přitom věrně konat svou práci. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

  Hospodine, děkujeme ti, že jsi poslal na svět Ježíše Krista, který nám dává v našem čekání jistotu a oporu. To nejdůležitější se již stalo. Náš hřích byl odpuštěn a smrt přemožena. Smiluj se nad námi a dej nám dočkat se Tvé spásy a vítězství v zástupu tvých vyznavačů a učedníků.

Jiří Gruber

Vstup: Ž 147,11-14 Čtení Ž 69 Poslání: Ř 12,4-11 Písně: 85,433, 446, 579

 

SO         22/11/2008            21:00


ETIKETA (zajímavosti, výpisky ze stejnojmenného seriálu)

▪ Podávání ruky - základní pravidla:
NE - do kříže, v sedě, přes stůl, rukou zašpiněnou při práci, rukou v sádře ani rukou v rukavici; velkým stiskem, leklou rybu, nekonečné potřásání; bez familierního poplácávání po rameni;
ANO - s úsměvem, lehká úklona hlavy, pohled do očí, pevný stisk, 1 sec.
Kdo komu podá ruku?
obsazení: starší žena (Ž) - starší muž (M) - mladší žena (ž) - mladší muž (m)
v tomto sledu: Ž-ž, Ž-m, ž-M, M-m
Výjimky: žena může zůstat sedět,může si ponechat rukavici; nepodáváme ruku když protějšek jí (recepce);

▪ Políbení ruky: (no, té scénce jsem se musel smát) - je pouze naznačené, ruka se nezvedá příliš vysoko
▪ Líbání na přivítanou: (v neformální společnosti) - pouze dotyky tváří, Francie-2x, Švýcarsko-3x

▪ Pokrývka hlavy: muž smeká v místnosti, na pohřbu, při hymně; žena nemusí

▪ Představování:   
při tanci: partnerka si může nechat jméno pro sebe;
koho komu: osoba společensky méně významná je představována společensky více významné (např. muž ženě, mladší staršímu), často je vhodné požádat 3. osobu; při vstupu do kanceláře je dobré se představit


NE         09/11/2008            22:00


Dnes jsme byli na tišnovské výstavě minerálů - docela dobrý zážitek - DOPORUČUJU! Hrozně moc zajímavých kamenů a šperků, zvláštních barev a tvarů, zkamenělých živočichů, dřeva i jantaru. Teď si uvědomuju, že jsme ani neplatili vstupné (v neděli mělo být  20,-Kč). Nakoupili jsme nějaké drobné kamínky (olivín, dřevěný opál, jantar...), udělali pár fotek, zašli na kávu a hurá zase domů. Výstava bývá 2x do roka (jaro, podzim), takže pokud se rádi kocháte krásou přírody v téhle "zkaměnělé" podobě - určitě vyražte!

SO         08/11/2008            18:00


Včera se mi podařilo aspoň trošičku vytřídit fotky z říjnového putování po Itálii. Z cca 1000 fotek jsem vybral čtvrtinu a i tak mi to přijde hodně. Nechtěl jsem ale vynechat žádnou z etap svého toulání po střední a severní Itálii. Tak jak to dělám obvykle uvedu alespoň stručný itinerář cesty tak jak jej mám ještě v paměti:

Brno - Roma - Assisi - Santa Maria Angeli - Parma - Cremona - Pavia - Certosa di Pavia (klášter) - Milan - Lago Maggiore (Leggiuno) - Galarate - Milano - Malegnano - Piacenza - Incisa (Chianti, Toscana) - Greve in Chianti - Castellina in Chianti - Castellina Scala - Poggibonsi - San Gimignano - Firenze - Bologna - Ferrara - Padova - Brno.


A co jsem objevil, dozvěděl se a naučil nového?

▪ Tulák, cestovatel nebo poutník se italsky řekne viaggiatore nebo vagabondo! Tuhle informaci jsem se dozvěděl od Alda, asi 45ti letého učitele z Lazia, který neuměl anglicky a se kterým jsem si dvě hodiny povídal o Londonovi, Kerouacovi, Dostojevském, humanismu, socialismu, komunismu a etice, prohnilé civilizaci a moci peněz. Lidé si někdy zkrátka rozumí i když moc neumí navzájem svůj jazyk. Myslím, že na tenhle rozhovor nezapomenu! (Incisa, údolí řeky Arno, kraj Chianti, 20/10/2008)

▪ Pro příchod do hotelu - tedy jakýsi check-in - se budu vždy snažit dorazit do 22. hodiny. Po ní bývá o poznání dráže! (Firenze, 21/10/2008)

▪ Když jde člověk do vatikánské baziliky s dlouhými kalhotami opravdu ho pustí! Kromě toho si tam můžete přímo na místě odložit velký bágl v úschovně a to možná i na celý den! (Città del Vaticano, 16/10/2008)

▪ Vidíme-li svůj vlak svítit na odjezdové tabuli italského nádraží VŮBEC NIC TO NEZNAMENÁ! Je totiž možné že je pondělí a vlak jezdí jen o víkendu! (Milan - Stazione Porta Garibaldi, 20/10/2008)

▪ Na italských dálničních čerpacích stanicích (Autogril) se stopuje velice rychle! Pokud se necháme vysadit opět na Autogrilu posun je velmi rychlý. V mém případě to byl přesun z centra Pádské nížiny do Toskánska s možností dojet až do Neapole během několika hodin. Zajímavým otazníkem stále zůstává jak se stopuje pod Neapolí - tedy v Kampánii, Kalábrii, Basilikátě nebo Puglii (Piacenza-Firenze - cca 2,5h, 20/10/2008)

▪ To, že je v Itálii stávka na železnici ještě neznamená že vlaky nejezdí! (Assisi, 17/10/2008)

▪ Jízdenky se v italských vlacích kontrolují velice zřídka. Na mnoha stanicích nemají otevřenou přepážku ani fungující automat! (Poggibonsi - Firenze, 21/10/2008)

▪ Zatímco je v Pádské nížině podzimní počasí pošmourné, mlhavé a střídavě deštivé, v Toskánsku, ležící na závětrné straně Toskánsko-emilianského Apeninu je krásně (3 přesuny napříč Assisi-Parma; Milano-Incisa; Firenze-Bologna, 3. říjnový týden 2008)

▪ Milánská katedrála je asi největší gotická stavba co jsem kdy viděl. Hlavně interiér mě úplně uchvátil! Hrozně dlouhá loď, spousta prostoru, vysoké štíhlé sloupy a gotická klenba. (Milano, 19/10/2008)

▪ Konec října lze v Itálii strávit až na výjimky pouze v tričku, v noci stačí teplá fliska - 15°C. (10/2008)

▪ Nejlevnější a na svou cenu nejkomfortnější ubytování mimo sezónu poskytují v Itálii obce velikostně připomínající téměř samoty, levné ubytování lze nalézt i ve velkých městech. Všechno mezi tím je DRAHÉ! V sezónu jsou asi nejlevnější hostely v největších městech. (10/2008)

▪ Sichrhajcka připevněná pro jistotu (rozjetí zipu) k některé části batohu se vždy s max. týdenní intervalem samovolně otevře a vrazí do některé z končetin nosiče. (Roma; Chianti, 10/2008)

▪ Pro případ vykolejení vlaku je vždy lépe setrvávat v zadních vagonech než ve vozech přímo za lokomotivou. K tomuhle poznatku mě naštěstí nepřivedla vlastní očitá zkušenost, ale 2 zážitky na sobě nezávislé. Prvním bylo vykolejení vlaku u severomoravské Studénky, druhým jízda večerním vlakem z Říma na sever. Regionální vlak (150 km/h) jedoucí proti  italskému Eurostaru (250 km/h) s sebou vždy tak výrazně škubnul, že se přímo nabízela představa jak by to asi dopadlo, kdyby jeli nedejbože na jedné koleji.... (Roma - Orte - Terni - Foligno - Assisi, 16/10/2008)

-----

Zážitků je opravdu hodně ale většinou se pojí ke konkrétním místům a tak je poměrně náročné o všem pořádně napsat. Člověk by tím mohl strávit opravdu dlouhý čas a stejně by to nebylo kompletní. Proto se snažím - tentokrát poprvé - všechna místa uložit souřadnicově do Google Earth (*.kmz), tak jak si je teď  pamatuju (v tomhle mám paměť poměrně dobrou), aby bylo možné podívat se někdy v budoucnu na některá z nich znovu a to úplně přesně. Google Earth nabízí vůbec obrovské možnosti. Už se těším až do toho proniknu o něco více!

-----

Ještě trocha informací z aktuálního tisku. Respekt ve svém 45. čísle přináší od 34. strany pod názvem "Smeteme tu verbež" článek o maďarských nacionalistech s moc zajímavým podtitulem:

„Ultrapravicová garda maďarských nacionalistů sílí. Jen v říjnu dvakrát výhružně pochodovala budapešťskými ulicemi. Hesla jako Maďarsko Maďarům volá paradoxně ve chvíli, kdy její země odolává státnímu bankrotu jen díky rekordní půjčce od EU a světových finančních institucí. “

...proč jsou ti lidi tak blbí?!

-----

NE         02/11/2008            18:00


Listopadové hudební nešpory v Červeném kostele - Jan Broda (trubka), Zdeněk Nováček (varhany). Objevem bylo Dvořákovo Largo z 9. v transkripci pro varhany od Zsigmonda Szathmáry. Franckův chorál E dur (v pořadí první) byl taky moc zajímavej - moc ho neznám - a jak teď koukám César Franck je všechny tři napsal v roce kdy zemřel (1890). Měl bych se zas někdy stavit v Paříži u sv. Klotildy! :-)