V úterý zemřel pan profesor Rudolf Pečman, hudební vědec, spisovatel a učitel Filosofické fakulty Masarykovy univerzity. Zážitků z jeho přednášek máme všichni mnoho, vtipných i vážných...
  Já sám nezapomenu na jeho dvouhodinku, ve které jsme se věnovali rozboru Vivaldiho Čtveru ročních dob. Byl to totiž zážitek! Každou větu jsme poslouchali zvlášť, koukali do not, četli si a překládali s jeho pomocí původní italské sonety, podle kterých dílo Vivaldi zkomponoval, a někdo z nás mu samozřejmě posunoval cédéčko na "další drážku"... Proč? Neuměl to, zato ale uměl všechno to ostatní!
  Bylo krásné jak byl ve svém věku stále činorodý, psal a publikoval až do konce. Přednášky zpestřoval jeho smysl pro humor a možná i určitá rozvernost, zajímavé zážitky, osobité postřehy a... nepředstíraná radost ze života. (Přemýšlel jsem teď nějakou chvíli co všechno jsem v tom dobrosrdečném úsměvu vlastně viděl a myslím, že to bylo právě tohle. V době stovek a tisíců znechucených a uspěchaných lidí, kteří mají všechno, ale z máločeho mají opravdu radost, stačilo jemu donést nově vydané cédéčko, starou nahrávku kvalitního interpreta nebo zajímavou knihu a člověk se mohl radovat s ním: "No, pane kolego, Vy jste génius! Odkud to máte?" Na jeho tváři hrálo nadšení, až dětinské...
  Pravidelně jedno pondělí v měsíci jsem trávil s jeho pořadem v Malém divadle hudby. Uvařit kávu, rožnout lampičku, vyrovnat hromádky CD na stole. A už tu byl:
  "Tak co dnes máme, pane kolego?"
  "'Beethovenova cesta k symfonii', pane profesore."
  "A jó, jó,... no tak dobré...,  no tak to bude dobré! Tak výborně, tak co to tu máme....?"

Mluvil spatra, bez papíru, bez přípravy, nepotřeboval. Začátek povídání působil jako když otevřete knihu Romaina Rollanda, nebo někoho obdobného. Starý sloh, promyšleně vystavěné věty s pointou, něco, co se dnes už málokde slyší. Jsem rád, že jsem tu chvilku mohl prožít s ním!

Astronomicky máme dnes sice stále ještě podzim, po sněhu nikde taky ani památky, mně se ale přesto pro tuhle chvíli ze všeho nejvíce hodí "ZIMA". A tak máte-li chuť zaposlouchejte se se mnou:



Allegro non molto
Aggiacciato tremar trà nevi algenti
Al Severo Spirar d' orrido Vento,
Correr battendo i piedi ogni momento;
E pel Soverchio gel batter i denti;

Largo
Passar al foco i di quieti e contenti
Mentre la pioggia fuor bagna ben cento

Allegro
Caminar Sopra il giaccio, e à passo lento
Per timor di cader gersene intenti;
Gir forte Sdruzziolar, cader à terra
Di nuove ir Sopra 'l giaccio e correr forte
Sin ch' il giaccio si rompe, e si disserra;
Sentir uscir dalle ferrate porte
Sirocco Borea, e tutti i Venti in guerra
Quest' é 'l verno, mà tal, che gioia apporte.
 

ÚT          16/12/2008            21:00

---

Prďuch zazimován. Dnes jsem odvezl Prďucha k dědovi do Dřevohostic, oddělal značky, zítra jej odhlásím a - jeden veliký rest vyřešen ...nebo alespoň dočasně. Je třeba spravit okýnko, seřídit řízení, navařit nové prahy a pořádně umýt a dovybavit. Času je ale na vše hrozně málo a tak jsem zatím vyměnil jen pichlé kolo a velkou radostí si oddechl, že mě cestou nikde nestavěli policajti.

 

Pěkné kázání dnes bylo v červeném kostele, ale těžko ho nějak trhat a proto ho vystavím celé. Námětem byl příběh o Zachariášovi a Alžbětě, advent a narození Jana Křtitele. Je to možná zvlštní, ale měl jsem zase intenzivní pocit, že tohle kázání je přesně pro mě. Nevím jestli jsem si dělal už někdy typologii poznámek v textu - jestli ano, tak už jsem to zapomněl - každopádně alespoň pro tentokrát:

 

 

Lk 1, 57- 66

 

Pane, děkujeme Ti, že každý rok smíme znovu prožít tvůj příchod na svět a uvědomit si, co všechno se tím
v našem životě změnilo k dobrému a nad čím už se nemusíme trápit. Amen.

 

SO          11/12/2008            13:00

---

Pokuste se opustit tento svět trochu lepší než jaký jste jej našli.

Sir Robert Baden Powell, 8.1.1941

 

Petice za zrušení komunistické strany se ke mě dostala včera, a tak jsem ji hned podepsal a rozšířil dál. Když se člověk zamýšlí nad tím, jestli taková věc má vůbec smysl, napadne ho, že i kdyby stav věcí došel do fáze, kdy bude podpisů na milióny, a i kdyby to způsobilo zrušení strany (což je ještě méně pravděpodobná podmínka než ta první), nic by se vlastně nezměnilo a straníci by se pouze přesunuli pod jinou hlavičku a fungovali dál. Z tohoto pohledu by tedy žádný podpis význam asi neměl. Existují ale podle mě alespoň 2 rozumné důvody, proč podpis smysl má:

1.) Je třeba odsoudit ideologii, která s sebou nese demagogii a zlo a tohle je možnost, jak přes média rozšířit tohle povědomí  - či lépe uvědomění si - mezi lidmi.

2.) Pokud se chce někdo prostřednictvím komunistů snadno dostat k moci (ještě nějakou dobu půjde o stranu tradiční, a proto bez ohledu na zásluhy přirozeně na sebe kumulující hlasy voličů a to bez nutnosti hnouti prstem), bude takovýto karierista minimálně v podstatně složitější situaci.

připojte se také → http://www.viteznyunor.cz/Petice.html

 

 

***

 

Dietrich Bonhoeffer

 

CO TO ZNAMENÁ ŘÍKAT PRAVDU

 

  

Od té chvíle, co jsme schopni řeči, slyšíme, že naše slova musí být pravdivá. Co to znamená? Co to znamená „říkat pravdu”?  Kdo to od nás požaduje?

Je jasné, že nejprve od nás pravdomluvnost vyžadují rodiče a že tak utvářejí náš vztah k nim. Ve smyslu, který míní rodiče, se tento požadavek vztahuje a omezuje nejprve na nejužší kruh rodiny. Musíme ovšem uvážit, že vztah, který tento požadavek předpokládá, nelze obrátit: pravdomluvnost dítěte vůči rodičům je něco podstatně jiného než pravdomluvnost rodičů vůči dítěti. Zatímco život malého dítěte je rodičům zjevný a jeho slova nemají nic skrývat ani utajovat, neplatí to naopak. Rodiče tedy mají jiný nárok na pravdomluvnost dítěte než dítě na pravdomluvnost rodičů.

 

Již z toho vyplývá, že „říkat pravdu“ znamená pokaždé něco jiného, podle situace, ve které právě jsme. Vždycky musíme vzít v úvahu příslušné vztahy. Musíme se ptát, zda a do jaké míry je někdo oprávněn vyžadovat od druhého pravdivou výpověď. Tak jako spolu podstatně jinak hovoří rodiče s dětmi než muž se ženou, přítel s přítelem, učitel s žákem, vrchnost s poddaným anebo nepřítel s nepřítelem, tak se liší i pravdivost našich slov.

 

Ihned se ozve námitka, že pravdomluvností nejsem povinen tomu či onomu člověku, nýbrž jen Bohu. To je správné, pokud přitom nepřehlížím, že Bůh není nějaký všeobecný princip, ale živý Bůh, který mě postavil do živoucího života, kde mu máme sloužit. Kdo řekne „Bůh“, nemůže prostě škrtnout svět, ve kterém žije. Jinak by nemluvil o Bohu, který v Ježíši Kristu vstoupil do světa, ale o nějakém metafyzické modle. Jde tedy o to, jak ve svém konkrétním životě a jeho rozmanitých vztazích uplatním pravdomluvnost, kterou jsem povinen Bohu. Pravdivost, kterou jsem povinen Bohu, musí ve světě dostat konkrétní podobu. Naše slovo nemá být pravdivé principiálně, ale konkrétně. Nekonkrétní pravdivost není před Bohem vůbec pravdivá.

„Pravdomluvnost“ tedy není jen věcí smýšlení ale také rozpoznání a zvážení skutečných poměrů. Čím má člověk životní podmínky rozmanitější, tím je pro něho „pravdomluvnost“ zodpovědnější a obtížnější. Dítě, které má vztah jen ke svým rodičům, ještě nemusí rozmýšlet a rozvažovat. Ale už další životní oblast, do níž vstupuje, tedy škola, přináší první nesnáze. Z výchovného hlediska je proto velmi důležité, aby rodiče určitým způsobem, který tu probírat nebudeme, umožnili svým dětem pochopit rozdíly mezi těmito životními okruhy a z toho vyplývající rozdíly v zodpovědnosti.

 

Mluvit pravdu se musíme také učit. Tomu, kdo si myslí, že všechno záleží jen na smýšlení, a pokud je bezúhonné, že ostatní je hračka, musí takové tvrzení připadat hrozně. Ale vzhledem k tomu, že etické není možno oddělit od skutečnosti, je i lepší poznávání skutečnosti nutnou součástí etického jednání. Zde nás jednání zajímá jakožto mluvení. Slovy má být vyjádřena skutečnost. V tom spočívá pravdivost naší řeči. Tím ovšem nevyhnutelně vyvstává otázka: „jakými slovy?“. Jde o to, aby to vždycky bylo to „pravé slovo“. Kdo je chce najít, musí vynakládat vážné a soustavné úsilí, opírat se o zkušenost a poznávat skutečnost. Máme-li říci, jaká věc skutečně je, tedy máme-li mluvit pravdivě, musíme se ve svém nazírání a myšlení řídit tím, jaká je skutečnost v Bohu, skrze Boha a vzhledem k Bohu.

Bylo by povrchní omezovat problém pravdomluvnosti na jednotlivé konfliktní případy. Pravdivé má být vůbec každé slovo, které pronáším.

 

Zcela nezávisle na pravdivosti obsahu je pravdivý či nepravdivý už můj vztah k druhému, který tím vyjadřuji. Mohu pochlebovat, mohu se pyšnit anebo mohu něco předstírat, aniž bych vyslovil konkrétní nepravdu. A přece je mé slovo nepravdivé, protože rozkládám a ničím skutečný vztah muže a ženy, představených a podřízených atd. Jednotlivé slovo je vždy součástí celkové skutečnosti, kterou tak vyjadřuji. Má-li být mé slovo pravdivé, musí být případ od případu rozdílné, podle toho, s kým hovořím, kdo se mě ptá a o čem mluvím. Pravdivé slovo není konstantní veličina sama o sobě, ale je živé jako život sám. Odpoutá-li se slovo od života a od vztahu ke konkrétnímu druhému člověku, „mluvím-li pravdu“ bez ohledu na to, komu ji říkám, pak je mé slovo pravdivé jen zdánlivé, nikoli bytostně.

 

Mluvit všude, vždy a každému „pravdu“ stejným způsobem je cynické, vystavuje se tak na odiv jen mrtvá modla pravdy. Člověk, který si přivlastňuje nimbus fanatika pravdy, který nedokáže brát ohled na lidskou mdlobu, ničí živou pravdu mezi lidmi. Uráží stud, znesvěcuje tajemství, ničí důvěru a zrazuje společenství, ke kterému náleží. Pyšně se usmívá nad spouští, kterou natropil, nad lidskou slabostí, která „nesnese pravdu“. Tvrdí, že pravda je ničivá a že si žádá oběti, cítí se jako bůh nad těmi ubohými tvory a neví, že slouží ďáblu.

 

Existuje také ďábelská pravda. Její podstata spočívá v tom, že pod rouškou pravdy popírá všechno, co je skutečné. Žije z nenávisti ke skutečnosti a ke světu, který Bůh stvořil a který miluje. Předstírá, že vykonává Boží soud nad hříšným pádem skutečnosti. Boží pravda však soudí tvorstvo z lásky, kdežto ďábelská pravda je soudí ze závisti a z nenávisti. Boží pravda se stala tělem uprostřed světa, žije ve skutečnosti, ale ďábelská pravda je smrtí všeho skutečného.

 

Pojem živé pravdy je riskantní a budí podezření, že by se pravda mohla přizpůsobovat dané situaci, že by se pojem pravdy mohl zcela rozplynout a lež s pravdou by se přiblížily k nerozeznání. A řekne-li se, že je nezbytné poznávat skutečnost, je možno vykládat to i tak, že míra sdělované pravdy závisí na vypočítavém či výchovném postoji k druhému člověku. Toto riziko je nutno mít na zřeteli. Můžeme mu však čelit jenom tak, že pozorně sledujeme obsah a meze, které naší výpovědi určuje sama skutečnost, aby byla výpovědí pravdivou.

 

Ovšem kvůli rizikům, která jsou s živou pravdou spojena, ji nikdy nesmíme opouštět ve prospěch pravdy formální a cynické.

Zkusme si to znázornit. Každé slovo žije a má domov v určitém okruhu. Jinak hovoříme v okruhu rodiny a jinak v kanceláři nebo na veřejnosti. Slovo, které se zrodilo v teple osobních vztahů, ve studeném ovzduší veřejného života vychládá. A naopak rozkaz, nařízení, tj. slovo, které pochází z oblasti veřejných služeb, je schopno zpřetrhat rodinné svazky založené na důvěře. Každý způsob řeči má své místo a musí si je podržet. Pro záplavu veřejných sdělení v novinách a rozhlase už jasně necítíme povahu a meze různých výroků a tak se například zcela vytratila zvláštní kvalita osobního slova. Na místo pravých slov nastupuje tlachání. Slova už nic neváží. Příliš se mluví. Jakmile se však stírají hranice různých výpovědí, jakmile slova ztrácejí své kořeny a domov, pozbývají pravdivosti a téměř nutně se rodí lež. Jestliže se už různé oblasti života navzájem nerespektují, přestávají být slova pravdivá.

 

Například: Učitel se žáka před celou třídou zeptá, zda je pravda, že jeho otec často chodí domů opilý. Je to pravda, ale dítě to popírá. Učitel je svou otázkou uvedl do situace, k níž ještě nedorostlo. Jenom cítí, že se tu neoprávněně zasahuje do řádu rodiny, a tomu se musí bránit. To, co se odehrává doma, nemají slyšet děti ve třídě. Rodina má svá vlastní tajemství, která si musí hájit. Učitel na skutečnost tohoto řádu nedbal. Dítě by muselo najít způsob, jak si uchovat respekt vůči řádu rodiny i vůči řádu školy. Ale to ještě neumí, nemá zkušenosti a rozhled a nedokáže se dobře vyjadřovat. Odpoví-li na učitelovu otázku záporně, je to sice nepravda, ale zároveň vyjadřuje pravdu, že rodina je řád sui generis do něhož učitel nemá právo zasahovat. Odpověď dítěte je jistě možno označit jako lež, ale přesto tato lež obsahuje více pravdy, tedy odpovídá skutečnosti víc, než kdyby dítě slabost svého otce před celou třídou přiznalo. Vzhledem ke svému rozhledu, k míře svých zkušeností, jednalo dítě správně. Lží se tu provinil jen učitel. Zkušený člověk by se na místě dítěte vyhnul formální nepravdě tím, že by tazatele odkázal do příslušných mezí a našel tak v takové situaci „pravé slovo“. Lži dětí a nezkušených lidí vůbec se dají často vysvětlit tím, že se ocitají v situacích, kdy nemají nadhled. I když lež chápeme a máme chápat jako zavrženíhodné počínání, je sporné, zda ji můžeme chápat tak všeobecně a zeširoka, abychom s ní mohli ztotožnit každou výpověď, která je formálně nepravdivá. Ano, zde se ukazuje, jak obtížné je říci, co je vlastně lež.

 

Obvyklá definice, podle které je lží vědomý rozpor mezi myšlením a mluvením, je naprosto nedostatečná. Spadal by sem například i nevinný aprílový žertík. Pojem „lež ze žertu“, který se používá v katolické morální teologii, odnímá lži vážnost a špatnost (stejně jako žert zbavuje příznaku nevinné hry a svobody), a proto je velmi nešťastný. Žert a lež spolu nijak nesouvisí a nesmí se uvádět na společného jmenovatele. Jestliže se teď tvrdí, že lež je vědomé klamání druhého v jeho neprospěch, pak do této kategorie spadá i nevyhnutelné klamání protivníka za války a v obdobných situacích. (Kant ovšem prohlásil, že je příliš hrdý na to, než aby vypustil nepravdivé slovo, a zároveň tuto výpověď dotáhl ad absurdum, když prohlásil, že by považoval za povinnost říci pravdu i zločinci, který pátrá po jeho příteli ukrytém u něj v domě.)

 

Označíme-li takové počínání za lež, pak lež mravně posvěcujeme a ospravedlňujeme, což je s pojmem lži v naprostém rozporu. Z toho především vyplývá, že se lež jako rozpor mezi myšlením a mluvením formálně definovat nedá. Tento rozpor ani nemusí být nutnou složkou lži: lze přece mluvit naprosto korektně, aniž by to bylo možno nějak napadnout, a přesto je to lež. Stává se například, že i notoricky lhář občas řekne „pravdu“, aby snadněji oklamal. Nebo když pod zástěrkou korektnosti vězí vědomá dvojznačnost nebo vědomé zakrývání důležité pravdy. I vědomé zamlčování může být lží, i když vždycky to lež být nemusí.

 

Tyto úvahy nás vedou k poznatku, že podstata lži tkví mnohem hlouběji než v rozporu mezi myšlením a mluvením. Dalo by se říci, že člověk, který za slovem stojí, dělá z tohoto slova lež, anebo pravdu. Ale ani to nestačí: vždyť lež je něco objektivního a musí se podle toho vymezit. Ježíš označuje za „otce lži“ ďábla. Lež je především popření Boha, jak se dosvědčil světu. „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo zapírá, že Ježíš je Kristus?“ Lež je protiklad k Božímu slovu, jak je promluvil v Kristu a jak v něm stvoření spočívá. Lež tedy neguje, popírá a vědomě a úmyslně ničí skutečnost, jak ji Bůh stvořil a jak v něm spočívá, ať už se to děje slovy nebo mlčky. Naše slovo je určeno k tomu, aby v jednotě se slovem Božím vypovídalo o skutečnosti, jak je v Bohu. A naše mlčení má být znamením toho, že je slovu uložena mez - skutečností, jež je v Bohu.

 

Při svém úsilí vyjádřit skutečnost shledáváme, že netvoří jednotný celek, ale že je ve stavu roztržky a rozporu sama se sebou a že potřebuje smíření a ozdravění. Zároveň jsme vklíněni do různých řádů skutečnosti a naše slova, jimiž se usilovně snažíme přispět ke smíření a ozdravění, jsou stále znovu strhávána do stávající roztržky a rozpornosti. A přece své určení vypovídat o skutečnosti, která je v Bohu, může naše slovo naplnit jen tak, že zahrne jak stávající rozpornost, tak soudržnost skutečnosti. Má-li být lidské slovo pravdivé, nesmí popírat ani hříšný pád, ani stvořitelské a smírčí slovo Boží, v němž je každá roztržka překonána. Cynik vidí pravdivost svých slov v tom, že vyjádří každou jednotlivost určité skutečnosti, o které si myslí, že ji zná, ovšem bez ohledu na skutečnost jako celek, a tak skutečnost naprosto popírá a z jeho slova se stává lež, i když navenek vypadá jako pravda. „Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko. Kdo to nalezne?“ (Kaz 7, 24).

 

Jak dokážu říkat pravdu?

1) Uvědomím-li si, kdo způsobil, že mluvím, a co mě k mluvení opravňuje.

2) Uvědomím-li si, kde stojím,

3) a zařadím-li předmět, o kterém mluvím, do této souvislosti.

 

Tato vymezení zprvu mlčky předpokládají, že vůbec mluvíme za určitých podmínek. Nemluvíme nepřetržitě po celý život, ale vždy na určitém místě, v určité chvíli, s určitým pověřením a tedy v určitých mezích.

1. Kdo nebo co mi dává právo či podnět, abych mluvil? Ten, kdo mluví bez popudu či oprávnění, ten tlachá. Každá řeč se vztahuje jednak k druhému člověku a jednak k věci a tento vztah proto musí být z každého slova zřejmý. Slovo, které je mimo tento vztah, je prázdné. Zde je podstatný rozdíl mezi myšlením a mluvením. Myšlení se nemusí nutně vztahovat na druhého člověka, ale třeba jen na věc. Osobovat si právo říkat, co si myslíme, je zcela neopodstatněné. K tomu, aby člověk mluvil, musí mít oprávnění a podnět, který mu dává jiný člověk. Například: Mohu si myslet, že je druhý člověk hloupý, ošklivý, neschopný či bezcharakterní, anebo zase rozumný či charakterní. Avšak co mi dává právo a podnět k tomu, abych to také vyslovil a před kým? Nepochybně nás k mluvení opravňuje úřad, který nám je svěřen. Rodiče mohou dítě kárat či chválit, ale dítě vůči nim není oprávněno ani k jednomu ani k druhému. Podobný je vztah mezi učitelem a žákem, i když práva učitele vůči dítěti jsou oproti právům otce omezená. Když učitel kritizuje nebo chválí, musí vycházet z konkrétních přestupků a výsledků, kdežto všeobecné soudy o charakteru dítěte nepřísluší učiteli, nýbrž rodičům. Právo mluvit je vždy vymezeno určitým postavením a konkrétním úřadem, který zastávám. Jestliže tyto meze překročím, pak je má řeč dotěrná, opovážlivá a urážlivá, ať už kárám nebo chválím. Jsou lidé, kteří mají za to, že jsou povoláni říkat vždy pravdu, jak tvrdí, a to každému, kdo jim přijde do cesty.

 

 

Zde rukopis končí. Druhý a třetí bod už Bonhoeffer nerozpracoval.

V listu z 5. 12. 1943 autor k problému dodává:

„Přemýšlel jsem ještě o tom, má-li člověk mluvit o svém vlastním strachu, jak jsem ti nedávno psal. Myslím si, že pod záminkou poctivosti se tu vydává za „přirozené“ něco, co je v podstatě symptomem hříchu; je to skutečně analogické otevřenému mluvení o sexuálních věcech. Pravdivost přece neznamená odhalování všeho, co existuje. Bůh dal člověku oděv, tj. in statu corrputionis (ve stavu porušenosti, pozn. ed.) mají člověku mnohé věci zůstat zahaleny a zlo, když už je nelze vymýtit, má rozhodně zůstat zahaleno; obnažování je cynické; a i když si třeba cynik připadá zvlášť poctivý, nebo vystupuje jako fanatik pravdy, přece mu unikne rozhodující pravda, že totiž po pádu musí být také zahalení a tajemství. Velikost Stifterovu vidím v tom, že se neodvažuje pronikat do lidského nitra, respektuje zahalení, a že člověka pozoruje jen jaksi velmi opatrně zvenčí, nikoli zevnitř. Je mu dokonce cizí jakákoli zvědavost. Velice na mne zapůsobilo, když mi jednou paní von K. vypravovala s nelíčeným zděšením o filmu, který zachycoval zrychlený růst květiny; ani ona, ani její muž to prý nemohli snést, připadalo jim to jako nedovolené vniknutí do tajemství života. Tímto směrem jde Stifter. Ale nevede odtud také most k tzv. anglickému „pokrytectví“, proti němuž bývá stavěna německá „čestnost?“ Myslím, že my Němci jsme nikdy správně nepochopili význam „zahalení“, tj. v podstatě status corruptionis světa. Kant ve své Antropologii říká velmi dobře: Kdo neuznává a popírá význam zdání ve světě, je velezrádcem lidstva. ... Ostatně ‚říkat pravdu‛ znamená podle mého říkat, jak něco ve skutečnosti jest, tj. respektovat tajemství, důvěrnost, zahalení. ‚Vyzrazení‛ např. není pravda, stejně jako jí není frivolnost, cynismus atd. Zahalené je možno vyjevit jen ve zpovědi, tj. před Bohem.“

 

 

Double Violin Concerto (BWV 1043) -  | 01 | 02 | 03 |, verze 2 - | 01 | 02 |

-----

Trefný a vtipný článek → Vítejte v ČEZku

A následuje praktická aplikace na výše popsané - pozitivní deník.
„Tento deník nám napomáhá k tomu, abychom se odprostili od pouhých představ a fantasií. Pozitivní deník sestává ze dvou seznamů a ty je třeba sepsat, ne jen o nich přemýšlet.”

•    seznam 1    Obsahuje činnost, kterou dělám a věci, které mám.
                        Nesepisujte pocity. Pište pouze objektivní, pozitivní věci.

•    seznam 2    Jsou dobré věci, které dělají nebo mají druzí.
                        Tak si navykneme dobře smýšlet o druhých. V tomto seznamu mel být zejména někdo,                         proti komu něco máme nebo koho nemáme rádi.